Borovice kleč 'Picobello' Pinus mugo 'Picobello'

Detailní popis produktu

Borovice kleč 'Picobello' - vychází z horského druhu rozšířeného v pohořích střední a jižní Evropy, kde roste na kamenitých svazích vystavených větru, sněhu i silnému slunci. Kultivar patří mezi zakrslé, hustě větvené formy s přirozeně polštářovitým až ploše kulovitým habitem. V našich podmínkách dorůstá v 10 letech 0,4–0,6 m výšky a 0,6–0,8 m šířky, po mnoha letech obvykle kolem 0,8 m výšky a 0,8–1 m šířky, takže zůstává nenáročná na prostor. Krátké, husté výhony vytvářejí pevnou, kompaktní korunu bez výrazného hlavního terminálu. Jehlice vyrůstají ve svazečcích po dvou, bývají 3–5 cm dlouhé, středně až tmavě zelené, často lehce zkroucené a velmi hustě uspořádané na větvích. Drží na výhonech několik let, proto keř nepůsobí prosvětleně ani v zimě. Na jaře se objevují drobné žlutavé samčí květy, které mají spíše dekorativní význam, a malé vejčitě kuželovité šištice, jež se na zakrslých rostlinách tvoří jen sporadicky. Díky spojení nízkého vzrůstu, pevné stavby a sytě zeleného jehličí se kultivar 'Picobello' uplatňuje jako drobná solitéra ve skalkách, štěrkových a vřesovištních výsadbách, na suchých zídkách i v nádobách na terasách a balkonech. Dobře doprovází vřesy, nízké jalovce, zakrslé smrky a okrasné trávy, kde přináší klidnou, celoročně čitelnou strukturu.

Borovice kleč - Pinus mugo je jehličnatý keř řidčeji křovitého vzrůstu, bez hlavního kořene. Dorůstá do výšky 1-2 m a vyskytuje se převážně v horských oblastech nad horní hranicí lesa, popř. v nižších polohách na rašeliništích či vrchovištích. Často mívá bizardní tvary získané neustálým větrem z jedné strany. V zahradních podmínkách roste hustě a pravidelně a patří k nejodolnějším zahradním borovicím. V přírodě často roste na skalnatých, písčitých místech, přestože potřebuje ke zdravému růstu dost vody. K tomu jí slouží dlouhé kořeny, které si vodu dokáží najít i v nejnepříznivějších podmínkách. Kromě silně vápenité snáší jakoukoli propustnou půdu. Plně otužilá, velmi houževnatá menší borovička, nachází řadu uplatnění ve výsadbách do zahrad a městské zeleně.

Pěstování: Nejlepší vybarvení a hustotu jehlic mají na plném slunci, v lehkém polostínu roste část kultivarů stále spolehlivě, ale koruna bývá volnější. Závětří je výhodné hlavně v zimě, kdy kombinace větru a slunce podporuje vysychání jehlic, v teplých nížinách pomáhá mikroklima s chladnějším podložím a mulčem. Půda se osvědčuje propustná, písčitohlinitá až kamenitá, v těžkých jílech je důležitá drenáž, zakrslé formy reagují citlivě na přemokření. Doporučené pH bývá přibližně 4,5–6,5, u mnoha zahradních půd funguje i mírně kyselé až slabě neutrální prostředí. Kontejnerované rostliny se vysazují od března do listopadu, v teplém období s pravidelnou zálivkou, aby kořenový bal neprosychal, zejména během prvního léta. Po zakořenění bývá odolnost k suchu střední až vysoká, přesto se u zakrslých kultivarů vyplácí rovnoměrná vláha při dlouhých vedrech. Hnojení je vhodné střídmé, na jaře menší dávkou pomalu rozpustného hnojiva pro jehličnany, nadbytek dusíku zvyšuje měkký přírůstek a riziko chorob. Řez se obvykle nevyžaduje, pro zahuštění se někdy zkracují jarní „svíčky“ v květnu až červnu. Mulč z kůry stabilizuje vlhkost i teplotu půdy. Pěstování v nádobě je časté, potřebná je drenážní vrstva, propustný substrát a zimní ochrana nádoby proti promrznutí kořenů, při oblevě se hlídá vlhkost. Mrazuvzdornost zakrslých borovic bývá vysoká, okolo -30°C, rizikem je spíše zimní vysychání a přemokření. Ze škůdců se mohou objevit svilušky a mšice při suchu, z chorob sypavky a kořenové hniloby v těžké půdě. Rozestupy se volí podle cílové šířky, orientačně 0,8–1,5 m u polštářových forem a  širších zakrslých kultivarů okolo 1,5–2,5 m.

Autor: Nikol | Revize: 30.11.2025