Hvozdík sivý 'Feuerhexe' - Dianthus gratianopolitanus 'Feuerhexe' Dianthus gratianopolitanus 'Feuerhexe'

Detailní popis produktu

Hvozdík sivý 'Feuerhexe' - pochází z vápenitých, slunných svahů a skalních výchozů střední a západní Evropy, kde roste v mělkých, rychle vysychajících půdách. Kultivar 'Feuerhexe' patří mezi osvědčené skalničkové odrůdy s hustým, polštářovitým habitem. Tvoří úzké, čárkovité listy v šedozeleném až stříbřitém tónu, které zůstávají částečně stálezelené. V době květu se nad listy zvedají krátké stonky s jednoduchými, hluboce vykrajovanými květy. Květy mívají sytě růžovou až karmínovou barvu a jemnou kořenitou vůni, která je nejvýraznější za teplého počasí. Rostlina je včelomilná a v kompozici dobře ladí s tařicemi, nízkými rozchodníky, mateřídouškami nebo levandulí. Vyniká i jako lem trvalkových záhonů, kde přináší stálou strukturu a přirozený přechod mezi kamenem a výsadbou. Doporučený rozestup je 30–35 cm, což odpovídá zhruba 8–11 rostlinám na m².

Pěstování: V našich podmínkách se pěstuje nejlépe na plném slunci, v závětří a v teplém mikroklimatu u zídky nebo na mírném svahu, kde porost po dešti rychle osychá. Půda bývá vhodná lehká, písčitohlinitá až štěrkovitá, s dobrou drenáží, u skalničkových druhů s vyšším podílem kamenné drti. Doporučené pH se obvykle pohybuje přibližně 6,8–8,2. Zálivka je po zakořenění střídmá, mezi zálivkami se nechává substrát proschnout, přemokření podporuje hniloby kořenového krčku. Hnojení se volí úsporné, na jaře většinou stačí nízká dávka vyváženého hnojiva. Odkvetlé stonky se odstraňují a po hlavním kvetení se porost často lehce sestřihne, aby se zahušťoval. Mulč je vhodnější minerální, například jemný štěrk, organické mulče drží vodu. V nádobě se osvědčuje propustný substrát s příměsí drti a drenážní vrstva, v zimě chráněné umístění, aby květináč nestál ve vodě. Výsadba z kontejnerů probíhá nejčastěji od březen do listopadu, v chladnějších polohách se preferuje jaro. Mrazuvzdornost se u odolných trvalkových druhů pohybuje přibližně okolo -20 až -34 °C, rozhodující bývá zimní vlhko. Pro začátečníky se osvědčuje vyvýšené stanoviště, zálivka ke kořenům a vzdušný spon 20–30 cm, u širších trsů 30–40 cm, což odpovídá zhruba 10–25 rostlinám na m² podle kultivaru. Po zakořenění jsou hvozdíky odolné vůči suchu, při dlouhodobém stresu však hůře nasazují poupata. Z chorob se mohou objevit padlí a skvrnitosti, ze škůdců mšice a třásněnky, v suchu také svilušky.