Máčka plocholistá - Eryngium planum

Detailní popis produktu

Máčka placholistá - vytrvalá rostlina z čeledi miříkovitých, příbuzná například mrkvi, i když vzhledem připomíná bodláky. Pochází z otevřených stepních a písčitých stanovišť Evropy a západní Asie, kde roste na slunci v chudších, minerálních půdách. Vytváří hlubší kůlový kořen, díky němuž dobře hospodaří s vodou, ale hůře snáší přesazování ve vyšším věku. Habitus je tuhý a bohatě větvený, listy jsou kožovité, v přízemí částečně celistvé a výše jemněji členěné, na okrajích ostnité. V plném slunci se horní části stonků i listenů vybarvují do modra, na chudších půdách bývá zbarvení nejvýraznější. Od července do září nese kulovité až vejčité květní hlávky o průměru přibližně 2–3 cm, obklopené pichlavými listeny, které se vybarvují do ocelově modré. Po odkvětu si květenství drží architekturu a v zimě působí jako sochařský prvek v záhonu. Rostlina dorůstá obvykle 60–100 cm a šíří se do 40–60 cm. Květy poskytují nektar a pyl, proto bývají vyhledávané včelami a motýly. Pro řez a sušení se hodí jak čerstvé, tak plně vybarvené hlávky, v aranžmá přinášejí chladný modrý akcent. V kompozici dobře ladí s okrasnými travami, levandulí, šalvějí, rozchodníky či řebříčky a uplatní se i ve výsadbách inspirovaných stepí. Je to skvělá volba pro zahradníky, kteří hledají rostliny odolné vůči sušším podmínkám a s přitažlivými květy.

Pěstování: Prospívá na plném slunci, v teplém a vzdušném stanovišti se závětřím. Nejlépe kvetou v sušším mikroklimatu u štěrkových záhonů, zídek a propustných svahů. Vyžadují lehkou až střední půdu s výbornou drenáží, často s příměsí štěrku či písku, dlouhodobé zamokření v zimě vede k uhnívání krčku. Doporučené pH je neutrální až mírně zásadité 6,8–8,0. Po výsadbě se udržuje rovnoměrná vlhkost první sezonu, poté jsou rostliny odolné vůči suchu a zálivka je potřebná hlavně při dlouhém bezdeští. Hnojení se drží střídmé, na jaře postačí tenká vrstva kompostu, přebytek dusíku podporuje bujný list a poléhání stonků. Mulč bývá vhodnější minerální (štěrk), organický se nedává těsně ke krčku. Květní stonky se po odkvětu mohou odstranit, případně se ponechávají přes zimu pro strukturu a řez se provádí brzy na jaře. Kvetení obvykle probíhá od června do srpna, u některých druhů až do září; pro suché vazby se „sklizeň“ květenství provádí v červenci–srpnu při plném vybarvení. Výsadba je nejspolehlivější na jaře (březen–květen) nebo na začátku podzimu (září–říjen), s důrazem na prokořenění před zimou. Mrazuvzdornost bývá u zahradních druhů zhruba −25 až −34 °C, hlavní riziko představuje zimní vlhkost. Při pěstování v nádobě se volí hlubší květináč a velmi propustný substrát, v zimě je klíčové omezení zálivky. Rozestupy se obvykle pohybují 30–50 cm podle vzrůstu. Z chorob se může objevit padlí a listové skvrnitosti, při přemokření hniloby, ze škůdců mšice na mladých výhonech a slimáci na čerstvě rašících rostlinách.

Autor: Kristýna | Revize: 23.01. 2026