Smrk východní 'Aureospicata' Picea orientalis 'Aureospicata'

Detailní popis produktu

Smrk východní 'Aureospicata' - bujně rostoucí kultivar, který pochází z horských lesů Kavkazu a severovýchodního Turecka, kde roste v chladných, vlhkých polohách na hlubších, humózních půdách. Kultivar 'Aureospicata' se pěstuje pro nápadně žluté až zlatožluté jarní rašení. Mladé výhony rozzáří korunu na několik týdnů, během léta se barva zklidní do zelené a dřevina zůstává stálezeleným prvkem i v zimě. Habitus je pravidelně kuželovitý až úzce pyramidální, větve jsou husté a jemně vrstvené, takže působí „měkčeji“ než běžný smrk ztepilý, ale barvou je výrazně světlejší. Jehlice jsou krátké, tužší a pichlavé, pryskyřice voní po promnutí. V blízkosti teras a cest se proto často volí místo, kde se do koruny nemusí zasahovat. Kvetení probíhá nenápadně na jaře. Na starších stromech se mohou tvořit drobné samčí pylové šištice a visící šišky, které po dozrání uvolňují semena. V kompozici funguje jako světlý akcent k tmavozeleným tisům, jedlím, bobkovišním či zimostrázu, dobře ladí i s okrasnými travinami, vřesy a rododendrony, které zvýrazní jarní zlato.

Smrk východní dorůstá do výšky 25 m, má široce kuželovitou, až k zemi sahající korunu a špičatý výrazný vrchol. Větve tmavě zelené koruny rostou v přeslenech a v mládí šikmo odstávají od kmene. Jehlice má dlouhé 5-10 mm a široké 1 mm, čtyřhranné, lesklé, tmavě zelené s jednou až čtyřmi řadami bělavých průduchů a jsou hustě nahloučené se svrchní strany větévky, kterou hustě překrývají. Samčí šištice jsou válcovité, tmavě červené, 1-2 cm dlouhé a vyrůstají v úžlabí horních jehlic na starších větvičkách. Samičí jsou zprvu tmavě červené a později purpurově fialové, dlouhé až 3 cm, zpočátku vzpřímené a po opylení svěšené, vyrůstají na konci letorostů. Smrk východní snese velké zastínění, suché stanoviště, horké léto a je běžně odolný proti mrazu do -30 °C, dobře roste i v sevřených lesních porostech, na pH a kvalitu půdy není náročný. Přestože v jeho domovině jsou časté a pravidelné srážky, bez problémů se přizpůsobuje i sušším podmínkám dnešních stanovišť. V domovině roste na horní hranici lesa. Je pouze středně tolerantní ke znečištěnému městskému prostředí a nesnáší zasolení půdy.

Pěstování: Preferuje plně osluněné stanoviště, které podporuje intenzivní vybarvení jarních přírůstků a kompaktní růst koruny. Půda má být úrodná, středně těžká až hlinitopísčitá, dobře propustná a trvale mírně vlhká, nikoli však dlouhodobě přemokřená. Nejlépe vyhovují půdy s kyselou až mírně kyselou reakcí, přibližně v rozmezí pH 5–6,5, do výsadbové jámy se proto často přidává rašelina nebo jehličnatá hrabanka. Kolem kořenového balu je vhodné vytvořit mulč z kůry, který omezuje kolísání teploty a vysychání půdy, zároveň chrání mělký kořenový systém. Rostliny v kontejneru se vysazují od března do října, v teplých a suchých obdobích prospívá pravidelná zálivka, zejména v prvních dvou až třech letech po výsadbě. Po zakořenění snáší smrk přechodné sucho, dlouhodobé přísušky však vedou k zasychání konců výhonů, obzvláště v městském prostředí. Mrazuvzdornost kultivaru se pohybuje přibližně do –26 °C, v běžných zimách v nížinách a pahorkatinách nepřináší zimní ochrana potíže, mladé rostliny v nádobách však lépe přezimují v závětří nebo po zapuštění nádoby do půdy. Hnojení je střídmé, na jaře postačí jednorázová dávka hnojiva pro okrasné jehličnany, která podpoří rovnoměrný růst bez přehnaného prodlužování výhonů. Řez se omezuje na odstranění suchých, namrzlých či poškozených větví, zásadní tvarování není nutné. Z chorob se v nevhodných podmínkách mohou objevit houbové skvrnitosti jehličí a ze škůdců zejména svilušky či mšice, jejich výskyt výrazně omezí vzdušné stanoviště, vyrovnaná vlhkost a nepřehnojování dusíkem. Při skupinové výsadbě se doporučuje rozestup alespoň 2,5–3 m mezi jednotlivými rostlinami nebo většími dřevinami, aby měl kultivar dostatek prostoru pro rozvinutí plného tvaru a barvy.

Autor: Nikol | Revize: 6.1. 2026