Tis červený 'Fastigiata Aurea' Taxus baccata 'Fastigiata Aurea'

Detailní popis produktu

Tis červený 'Fastigiata Aurea' - krásný pomalu rostoucí keř, sloupovitého vzrůstu.  Jedná se o stálezelený kultivar tisu červeného s přísně sloupovitým habitem, často označovaný jako zlatá forma irského tisu. Vytváří husté, vzpřímené větvení a v našich podmínkách obvykle dorůstá 2–4 m výšky při šířce kolem 0,8–1 m, na velmi výživných půdách může časem přesáhnout 4 m. Jehlice jsou ploché, asi 2–3 cm dlouhé, na mladých výhonech výrazně zlatožluté až limetové, uvnitř koruny spíše žlutozelené. Na jaře, v březnu až dubnu, se objevují nenápadné květy a rostlina uvolňuje pyl. Tis je dvoudomý, na samičích jedincích dozrávají na podzim červené míšky se semenem, které je jedovaté stejně jako jehlice a dřevo. Kultivar se používá jako úzký živý plot, svislá dominanta u vstupu, solitér do formálních zahrad i do nádob, kde vyniká kontrastem se tmavolistými keři, buxusem, cesmínami, okrasnými travinami a trvalkami do stínu. Přírůstek bývá pozvolný, často kolem 10–20 cm za rok, což usnadňuje dlouhodobé udržení štíhlého tvaru.

Tis červený je jehličnatý strom známý svým elegantním vzhledem a trvanlivostí, patří mezi nejstarší a nejvíce trvanlivé stromy, které mohou dosáhnout vysokého věku - některé exempláře jsou známy svým věkem přesahujícím tisíc let. Tento stálezelený keř či strom má hustý a pomalu rostoucí charakter. Jeho tmavě zelené jehlice jsou krátké a měkké, vytvářející hustou korunu. Plody tisu jsou červené bobule, které jako jediné nejsou jedovaté, na rozdíl od celého keře. Pro ptáky jsou zdrojem potravy. Vyhovují mu humózní vlhké vápenité půdy, roste ale i na suchých a chudých slabě kyselých stanovištích na plně osluněném, ale i stinném místě. Tento strom dobře snáší stříhání a formování, což ho činí ideálním pro živé ploty a úpravy do různých tvarů. Je odolný vůči většině chorob a škůdců a je poměrně nenáročný na údržbu. Díky svému vzrůstu a vzhledu je Taxus baccata vhodný pro okrasné výsadby, ale také jako živý plot, zahradní solitér nebo do tradičních zahradních úprav. 

Pěstování: Stanoviště vyhovuje od slunce po stín, v zimě se osvědčuje závětří a místo bez dlouhého zimního úpalu, který podporuje vysychání jehlic. Půda bývá nejvhodnější hlubší, humózní, mírně vlhká a propustná, v těžkých jílech pomáhá drenáž nebo vyvýšený záhon. Doporučené pH se pohybuje přibližně 5,5–7,5, dlouhodobé zamokření zvyšuje riziko kořenových hnilob. Kontejnerované rostliny se vysazují po celou sezónu zhruba od března do listopadu mimo zmrzlou půdu, při teplém období je důležitá pravidelná zálivka, aby kořenový bal neprosychal, zejména v prvních 1–2 letech po výsadbě. Po zakořenění snáší krátkodobé sucho, delší přísušky však zpomalují růst. Hnojení se volí střídmé, obvykle na jaře kompostem nebo pomalu rozpustným hnojivem pro jehličnany. Řez se provádí nejčastěji od konce května do července, případně ještě v srpnu, tis dobře obrůstá i ze staršího dřeva. Mulč z kůry či štěpky stabilizuje vláhu a teplotu půdy. Pěstování v nádobě je možné ve větších objemech s propustným substrátem a drenáží, v zimě je důležitá izolace nádoby proti promrznutí kořenů. Mrazuvzdornost vyzrálých rostlin se pohybuje přibližně -29 až -34 °C, mladé výsadby a rostliny v nádobě jsou citlivější. Pro živé ploty se používá spon přibližně 40–60 cm, u vyšších clon 60–80 cm, u solitér se ponechává odstup zhruba 1,5–3 m. Ze škůdců se mohou objevit svilušky a puklice při suchu, z chorob kořenové hniloby při přemokření.

Autor: Nikol | Revize: 17.2. 2026